O knize: 2019 / "Vždy jsem chtěl zabít nebe, od raného dětství. Když mi bylo devět, zkusil jsem to: tehdy jsem potkal dobromyslného policistu Raymona a skončil jsem ve Fountains. Tady jsem musel všem vysvětlit, že se jmenuji Cuketa a nic jiného, ​​musel jsem se učit a jít spát na zavolanou. Ale je tu celá fůra dětí a fůra učitelů a na žádného z nich nikdy nezapomenu!" Tak by o této knize mohl krátce vyprávět její hlavní hrdina. Nepříliš vzdělaný chlapec, který se ocitne v moderním francouzském sirotčinci, podrobně popisuje všechny obyvatele „Fontán“, jejich vztahy mezi sebou i s okolním světem a hlavně, co se děje v jeho vlastní hlavě. Jaké to je být sirotkem, kterého nikdo nechce? A pokud vás někdo potřebuje, co se změní? V této knize je mnoho, co se dotkne duše a pomůže vám zapamatovat si, že dětské sny by se měly plnit. Rád bych „Autobiografii cukety“ rozdělil do uvozovek, abych je ukázal všem dospělým, kteří z nějakého důvodu tak rychle zapomínají, co to znamená být dítětem. Gilles Paris (nar. 1959) nepublikuje nové texty často: jeden román za deset let je obvyklé tempo tohoto bývalého novináře, literárního znalce a filmového fanouška. Ale každá z jeho knih je jako diamant: nejsou v nich žádná slova navíc ani přechodné epizody. „Autobiografie cukety“ byla přeložena do ruštiny Irou Filippovou, která dala ruským čtenářům knihy Jean-Philippe Arroux-Vigneault, Timothée de Fombelle, François Place a mnoha dalších. Autobiografie cukety, napsaná v roce 2002, je ve Francii dobře známá: byla natočena dvakrát, jednou jako televizní film a jednou jako animovaný film. Gilles Paris musí odrazit nespočet otázek: "To jsi ty Cuketa?" Vždy odpovídá: „Cuketa je každý z nás. Aspoň trochu».